Před čtyřmi lety si Právnická fakulta Masarykovy univerzity prošla děkanskou volbou, která dopadla tak, jak by nikdo nečekal. Kandidátka, která čelila, jak psal doc. Filip Křepelka ve svém otevřeném dopisu, hluboké nedůvěře většiny svých kolegů, byla navržena na funkci děkanky. O pár měsíců později ji rektor do funkce jmenoval. Nechci spekulovat o tom, z jakých důvodů neměla děkanka podporu. Faktem, který tehdejší studentští zástupci v senátu fakulty přehlíželi, bylo, že ji neměla.
Výsledkem tedy byly spory jak mezi děkankou a senátem, tak spory uvnitř vedení fakulty. Někteří proděkani otevřeně říkali, že jsou proděkany jen proto, aby mohli mírnit kroky paní děkanky. Toto nelze nebrat v potaz. Není totiž důležitá pouze funkce děkana, nýbrž také proděkanů, garantů studijních programů, vedoucích kateder, akademických senátorů a dalších osob, které se podílejí na fungování fakulty. Fakulta musí fungovat v harmonii, proto by ji neměl vést někdo, kdo nemá důvěru ostatních, ať už je tomu tak z jakéhokoliv důvodu.
V pondělí 12. listopadu 2018 se konala volba děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity a jakožto senátor jsem byl jedním z volitelů. Měli jsme na výběr mezi doc. Martinem Škopem, doc. Filipem Křepelkou a děkankou Markétou Seluckou.
Chtěl jsem k volbě přistoupit zodpovědněji než mí předchůdci. Snažil jsem se tedy zjistit o kandidátech co nejvíce informací, abych dokázal co nejlépe rozhodnout o budoucnosti své fakulty. Ptal jsem se na názor členů vedení fakulty a jejích akademických i neakademických pracovníků a studentů, ale i členů vedení univerzity a ostatních fakult, které budou muset s nově zvoleným děkanem spolupracovat. Zároveň jsme společně s kolegy konfrontovali kandidáty se spoustou témat, a to jak na osobních setkáních, tak veřejných zasedáních. (Nutno dodat, že Křetínský tématem těchto setkání nebyl, ačkoliv to tak některá média líčí.)
Je hodně věcí, kterými mě naše děkanka udivovala. To, že za své úspěchy považovala například habilitace kolegů či umístění v pochybném žebříčku, na kterém chyběly mnohé významné univerzity okolních zemí, snad ani netřeba komentovat. Ještě méně pochopitelné pro mě však bylo, že za jeden ze svých úspěchů považovala prodloužení akreditace současného studijního programu na dalších deset let. To je přitom naprostá prohra, kterou bude muset nový děkan napravovat. Každý, kdo má přístup do našeho informačního systému, se může podívat, že se studijní program za poslední dekády téměř nezměnil. Rozhodně bych ale neřekl, že je tak skvělý, aby si zasloužil konzervovat. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy se přitom s nějakým „překlopením“ nespokojí a probíhají tam rozsáhlé diskuse, které mají vést k reformě studijního programu. Děkanka k žádné diskusi ani nedala prostor. Dát ji hlas pro mě bylo nepředstavitelné – nevěřím totiž, že dokáže fakultu posunout kupředu.
Nechtěl jsem hned ze začátku zavrhovat jejího nejhlasitějšího kritika, doc. Křepelku, který se profiluje zejména na tématu omezení studentského zastoupení ve fakultním senátu. Za dobu, co jsem s ním v senátu seděl, jsem s ním sice mnohokrát nesouhlasil, ale mnohdy jsem vítal jeho zajímavé myšlenky, které se ostatní báli říci. I když s ním často nemůžu souhlasit, domnívám se, že by jeho hlas měl zaznívat. Došel jsem však tomu, že ne z úst děkana fakulty, nýbrž z úst člena různých grémií – senát, vědecká rada a podobně.
Ale to, jak se kandidát líbí mně, je jenom jedna věc. Druhá, a právě daleko důležitější věc, je, jak bude přijatelný pro zbytek akademické obce a jak pod jeho vedením bude fungovat fakulta jako celek. Tento faktor jsem nechtěl podcenit.
Původně byl ve hře ještě jeden potenciální kandidát. Ten se však do volby nepřihlásil a místo toho podpořil jiného kandidáta, což pro některé z nás bylo velké zklamání. Ti, kteří se přes to ani po nějaké době nepřenesli, byli rozhodnutí v prvním kole vhodit prázdné obálky, což bylo následně interpretováno různými, vzájemně neslučitelnými, způsoby. Ve druhém kole však již chtěli vybrat z přihlášených kandidátů. K odevzdání neplatných hlasů se přidali i ti, kteří nechtěli, aby nastala situace, kdy je děkan zvolen těsnou většinou. Koneckonců, když tady máme těch kol více, proč je nevyužít?
Ve druhém kole zvítězil doc. Martin Škop, který získal 15 z 19 hlasů. Volba byla tajná, ale odhaduji, že 8 hlasů pocházelo od studentů a 7 od akademických pracovníků. Mám tedy radost z toho, že se oběma komorám našeho senátu podařilo najít konsensus, o který se naši předchůdci před čtyřmi lety ani nepokoušeli.
Nikdo není bezchybný a na každém kandidátovi se vždy dají nalézt silné i slabé stránky. Pokud dostanu důvěru voličů i na další funkční období, tak si budu moci na vlastní kůži zažít spolupráci mezi zvoleným děkanem a akademickým senátem. Třeba po čase zjistím, že nebude moc ideální. Třeba ale bude skvělá. Rozhodoval jsem se podle informací, které jsem v danou chvíli měl k dispozici a nemohl jsem hlasovat jinak.
Po celou dobu pondělního zasedání jsem měl na krku Obraceč času, který původně patřil Hermioně Grangerové. Mým cílem bylo napravit chybu, která se stala před čtyřmi lety. Jsem rád, že zafungoval. Doufám, že se fakulta stane jednotnější.
Oldřich T. Florian
člen AS
