Ještě před tragickou událostí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy jsem kandidátům na funkci rektora Masarykovy univerzity položil otázku, která se týkala ústních zkoušek na Masarykově univerzitě. Ani jeden z kandidátů nebyl nakloněný zavedení nějakých celouniverzitních standardů. Spíše by si to podle nich měly řešit fakulty samy. Po událostech na Univerzitě Karlově se však o tématu ústních zkoušek začalo diskutovat mezi právnickou veřejností. Populární byl článek doc. Richtera v Respektu a doufám, že se velké pozornosti dostane i editorialu doc. Kotáska v Časopisu pro právní vědu a praxi.
Problém zastánců ústního zkoušení je obecně ten, že ve svých úvahách operují s ideálními aktéry. Na jedné straně objektivně hodnotící moudrý učitel a na druhé straně student, který ze sebe dostane to, co se naučil. Přitom každý člověk je jiný a zrovna při ústním zkoušení se projeví mnoho dalších faktorů nejen na straně učitele, ale i na straně studenta.
Na straně studenta může být takovým faktorem například to, jak se vyjadřuje, jak vypadá, případně jak si ho zkoušející zapamatoval v průběhu let. Na způsobu, jak zkoušený komunikuje, se může také silně projevit stres. Přitom právě způsob komunikace může být významným faktorem, který ovlivní výsledné hodnocení. Ještě větší problémy mohou mít lidé s úzkostnou poruchou, protože strach z ústního zkoušení s ní koreluje. Co se týče zkoušejícího, tak ten může podle své nálady ovlivňovat samotný průběh zkoušky a z různých zkoušených může dostat různé výstupy, i když mají stejné znalosti. I známkování obsahové stránky je čistě subjektivní záležitostí.
Co se týče státních závěrečných zkoušek, už od začátku svého vysokoškolského studia nerozumím jejich účelu – stejně jako nerozumím účelu maturitních zkoušek, které jsou na stejný způsob. Proč na zahraničních univerzitách stačí prokázat znalosti obhajobou závěrečného projektu, zatímco u nás je nutné nad rámec obhajoby závěrečné práce ještě zkoušet něco, z čeho byl zkoušený už vyzkoušený? A to ještě v kombinaci s několika dalšími již absolvovanými předměty. Nehledě na to, že to opět porušuje ECTS normu ohledně počtu kreditů na studium, jelikož hodiny, které student musí věnovat přípravě na státní závěrečnou zkoušku, se nikde neprojeví.
Co se týče způsobu hodnocení v předmětech, tam se přímo nabízí průběžné hodnocení. Tedy nějaké průběžné sbírání bodů za dílčí aktivity v průběhu celého semestru, zakončené závěrečnou písemnou zkouškou, na které se pak dá získat podstatná část bodů, které se přičtou k již získaným. Ty dílčí aktivity můžou být různé malé domácí úkoly (třeba odpovědníky v ISu), rozsáhlejší domácí úkoly (třeba za to, co se u nás běžně odevzdává jako seminární plnění), týmové projekty, malé testy na seminářích testující znalosti z předchozího, body za aktivitu na seminářích, případně za nějaké další aktivity navíc (nacházení chyb v materiálech, absolvování dobrovolných testů v průběhu semestru apod.). V takovém systému se pak známka odvíjí od toho, jak student pracoval v průběhu celého semestru, ne od toho, jak se zvládl projevit v pár minutách. Vyžaduje to systematickou práci, ale není to tolik stresující v jeden okamžik. A víc to respektuje learning curve, student si pak něco skutečně odnese.
Když jsem navrhoval na Právnické fakultě, aby se hodnotilo tímto způsobem, tak mi bylo řečeno, že na to nejsou lidi a v takových počtech studentů je to nerealizovatelné. Na Fakultě informatiky najednou vidím, že to i ve větších počtech studentů realizovatelné je. Koneckonců, i někteří vyučující na Právnické fakultě se o bodový systém snaží, ale na zkouškách se body nijak neprojeví, protože jsou vedené jako samostatné předměty. Pokud je personální obsazení kateder nedostačující, mohou se do výuky více zapojit doktorandi a studenti vyšších ročníků – a samozřejmě tedy za to dostat zaplaceno, ne že si to do vytíženosti dá někdo jiný. Udělat závěrečné vyhazovací masakry je to nejjednodušší. Obzvlášť, když se okoření nejasnými otázkami (ANO-NE testy, kde není jasné, jestli si student má u jednotlivé otázky představit “pro každé X platí, že”, nebo “existuje X, pro které platí, že”), přehnaným lpěním na formálních požadavcích (klauzurní práce) nebo úplnou náhodností (ústní zkoušky).
Právníci jsou dost konzervativní a veškeré změny probíhají dost pomalu. Nevím, jestli v tomto ohledu k nějakým změnám dojde. Ale jsem si jistý, že pokud nějaké změny na naší fakultě proběhnou, tak budou iniciovány z vnějšku, nikoliv zevnitř. Tak je to totiž u nás se vším.
Původně publikováno na mé senátorské facebookové stránce: https://www.facebook.com/PrFMU/photos/a.1078784072226295/2358158800955476/